Cvrčkův svět

Ježíš řekl Conchitě: „Od okamžiku svého vtělení v nejčistším Mariině lůně jsem získával milosti. Chci, abys ty, když jsi přetvořená ve mne a žiješ mým životem, nedělala nic jiného. Musíš zapomenout na sebe a ve dne v noci obětovat všechno za spásu a zdokonalení duší. Poslouchej, vytvoříme řetěz: každá hodina tvého života bude jedním zlatým článkem, jestliže ji obětuješ s tím úmyslem. Tento řetěz usmiřování na zemi, který začíná ve mně, se promění v milosti. Začal jsem tento řetěz svým vtělením a jako jeho obraz v tvém srdci chtěl jsem tě k němu přidružit. Všechny ctnosti, které nejsou zaplaveny láskou, nebudou zahrnuty do tohoto řetězu, který spojuje mne, Slovo, se zemí a který nemohly přetrhnout ani tak četné nevděčnosti. Co myslíš, kdo ho poslal na zem? Duch Svatý v den vtělení v Marii.“ (D 4. 6. 1906)

„Jsi současně oltář i kněz, protože vlastníš nejsvětější oběť Kalvárie a Eucharistie, kterou můžeš ustavičně přinášet věčnému Otci za spásu světa.“ (D 21. 6. 1906)

„Musíš plnit úlohu kněze, ale tím, že se současně sama přinášíš v oběť. To je pravé kněžství: být obětí s Obětí.“ (D 17. 7. 1906)

K obětování Krista má křesťan připojit svou vlastní oběť. To nás současně uvádí do mnohem hlubšího prožívání liturgie mše svaté. Její nejvlastnější smysl není hostina, ale oběť a spoluoběť. Kristova slova při proměňování tak dostávají ten nejhlubší obsah:

„To čiňte na mou památku“ se nevztahuje jen na lámání a podávání proměněného Chleba, ale na to, co je jeho významem a čeho je toto lámání obrazem. Toto tělo se vydává a Krev se prolévá, tzn. obětuje. To máme činit i my.

Co tedy máme činit na jeho památku? Jenom jíst jeho tělo a pít jeho krev, nebo také se vydávat v oběť? Proč jeho apoštolové nejen lámali chleba, ale také obětovali svůj život? Protože to Pán očekává od těch, kteří ho následují. Je třeba odložit představu, že křesťanství je recept, jak se zbavit těžkostí a jásat; naopak – máme se radovat spolu s apoštoly, že jsme mohli trpět pro svého Spasitele. To, že Boží Syn potře odvěkého odpůrce, není pro Zlého samo o sobě tím největším pokořením. Je jím způsob, jakým to provede: že mu rozdrtí hlavu jeho neposkvrněná a neporušená Matka, která byla hlavním důvodem jeho vzpoury, a s ní ho potřou i všichni ti, kteří jsou jejími dětmi.

„Potomstvem ženy“, které rozdrtí hlavu hada (Gn 3,15) je nejen Kristus, ale i jeho mystické tělo. Věřící lid nemůže tedy trpně čekat, až bude hlava hada rozdrcena, ale je povolán, aby se sám o to přičinil pod vedením Ženy, své Matky.

2. února 1907 řekl Pán Conchitě: „Tajemství, které dnes slavíme, konkretizuje tvé poslání: obětovat ustavičně ve svém srdci oběť, aby byla přinesena za spásu světa. Bolest, kterou to působí, je svatá bolest, vytrvalá a nejčistší, protože tvor zde nevystupuje, aby hledal sám sebe, nýbrž trpí pouze kvůli mému utrpení. V tom je dokonalost bolesti a lásky. Já musím být obětován tebou v každém okamžiku jako oběť ve prospěch všech lidí. Tak jsi s velkou Obětí spojena v jedno. Chci, abys mě obětovala jako Maria, se stejnými ctnostmi a kvalitami. Napodobuj ji, studuj ji a podle tohoto krásného obrazu utvářej své srdce.“

Právě o svátku Obětování Páně je Kristus symbolizován svící nejen jako „Světlo k osvícení národů“, ale také sebestravující oběť, jak to chtěl Pavel VI.: obětování Slova a s ním jeho mystického těla skrze ruce Panny Marie a celého Božího lidu.

Ve stejném smyslu hovoří Matka Boží v Amsterdamu 31. května 1951:

Pán a Mistr předurčil, aby Paní trpěla. Na srdce Matky byl napřažený meč. Tím chci říci, že jsem svého Syna vždy předcházela v duševním i tělesném utrpení.