O nemoci
Už i moje jméno je spása. Víte přece: JEŽÍŠ znamená Spasitel. Je zdravím duše i zdravím těla. Ten, kdo vyslovuje jméno JEŹíŠ s opravdovou vírou, pozvedá se z nemoci a hříchu, neboť v každé duševní nebo tělesné nemoci je dráp satanův. Satan vytváří tělesné nemoci, aby tělesným utrpením přiváděl k revoltě a zoufalství a morální nebo duchovní nemoci, aby přiváděl k zatracení. To jím vstoupila nemoc a smrt do světa. To také jím do světa vstoupil zločin a zkaženost. Vidíte-li někoho, jak je trápen nějakým neštěstím, pomyslete na to, že to trpí skrze satana. Vidíte-li někoho, že je příčinou neštěstí, pomyslete na to, že je nástrojem satanovým.
Nemoci jsou nepořádkem v řádu. Ve skutečnosti Bůh člověka stvořil zdravého a dokonalého. Nepořádek, uvedený satanem do řádu daného Bohem, s sebou zároveň přinesl churavost těla a důsledky, které z toho vyplývají: smrt, případně i neblahé dědičné následky. Člověk zdědil po Adamovi a Evě původní poskvrnění, ale nejen to. Poskvrnění se rozšiřuje stále více a zasahuje všechny tři úrovně člověka: tělo stále prostopášnější, a proto stále slabší a nemocnější, chování stále pyšnější, a proto stále zkaženější, ducha stále nevěrečtějšího, to znamená stále více modloslužebného. Právě proto je třeba vyslovovat jméno, které satana přiměje k útěku, vrýt si ho do ducha a srdce, vtisknout si ho do svého vnitřního já jako pečeť vlastnictví.
Není však řečeno, že každá nemoc musí být následkem prostopášnosti nebo trestu. Jsou svaté nemoci, Pánem seslané na jeho spravedlivé, aby tak ve světě, pro který jsou vším jenom požitky a který jim všemožně slouží, byli i světci, sloužící za jakási válečná rukojmí za spásu ostatních a svými osobami platící za to, aby pro jejich utrpení byla odpuštěna hromada hříchů, kterou svět denně hromadí a která by se nakonec zhroutila na lidstvo a pohřbila ho pod svým prokletím. (Ježíš Marii Valtortě)
Abych svého tvora pročistil, učinil pozornějším k mým božským výzvám, sesílám na něho nemoc. Ale nechci, aby z této nemoci byl zarmoucen jako ti, kteří mě neznají. Říkám mu: „Ó, duše, buď plna veselosti za jakýchkoliv okolností, kdykoliv! Je to těžké? Drž se blízko mne a já to uskutečním.“
Ze svého pozemského hlediska na nic nehleďte; říkejte si, že všechno, co se vám tak protiví – ošetřování, nečinnost, celý průběh nemoci a vaší neschopnosti – je naopak velmi aktivní, životné, neboť je to sesláno mnou, aby se to proměnilo v prvky božského života, v růst mého božského Života ve vás. Ó pojďte, a já vám dám tento Život, po němž tak žízníte
Buďte šťastni, buďte radostní, i když jsem vás uvěznil nemocí. A ptám se vás, k čemu by vám bylo, kdybyste byli činní, chodili, pracovali, kdybych já v témže okamžiku pro vás dával přednost něčemu jinému?
Být na místě, kde vás chci mít, to znamená být na místě, které je jedině dobré, jedině záviděníhodné, protože jen na tom místě dám vaší duši svůj božský život, jen tam ji zahrnu svými dary i sebou samotným. Právě to je ta cesta lemovaná květy, to jediné místo, odkud můžete zahlédnout nádherné obzory mé Milosti a Vůle. Právě tam jsem pro vás všechno učinil a upravil. Jen tam se vám sděluji v plnosti. Kdybyste to viděli právě takto, mé děti, vaše zastavení, vaše churavost by vám nepřipadaly nucenými zastávkami, ale místy, kde vás v té chvíli chci mít. (Ježíš Marii Sevrayové)
